Od barbarského upalování ruských občanů v Oděse 2014 a rozsáhlých bojových operací v oblasti Donbasu a Luhanska, kdy hrozící porážku vládních a oligarchy placených oddílů zachránily Minské dohody, na Ukrajině nebyl klid (odhlížím od prvních poválečných let, kdy se země, zdevastovaná německou okupací, obtížně vzpamatovávala také z národnostních, rasových a ideologických otřesů. To je námět na celou knihu).

Dnes se zamlčuje a zapomíná, že Porošenko, signatář Minských dohod, ani jeho němečtí a francouzští patroni nikdy nemínili tuto úmluvu plnit, zejména nebyli ochotni milionovým ruským menšinám přiznat národní práva, která jim zaručovala mezinárodní úmluva v roce 1994. Na východě Ukrajiny se stále střílelo, ukrajinští specialisté čistili terén od záškodníků, šířili strach, po celé zemi hledali zrádce. Být separatistou znamenalo vydat se všanc nejtvrdším trestům. V Kyjevě dokonce založili seznam nežádoucích osob (jednu chvíli se tam objevila i Zelenského manželka) nazvaný ironicky Mirotvorec. Kdo jednou sečte počet pronásledovaných, uvězněných, zastřelených, ubitých? Kdo o tom jednou vydá svědectví? Naši oficiální reportéři nejsou přece placeni, aby podávali objektivní zprávy, ale aby přispěli k porážce Ruska, dávného nepřítele NATO. Jedna česká reportérka prohlásila, že v Kyjevě žádného fašistu nezahlédla, ale zato bez mrknutí citovala ruskou dívku pocházející z Donbasu, která se svěřila, že by si raději ukousla jazyk, než aby promluvila rusky. Je to normální? O čem to svědčí? Návštěvnice si také pěkně pohovořila s podnikateli, kteří se chlubili, že dodali tajným službám západní techniku a armádě unikátní vynálezy, aniž by k tomu potřebovali složité západní schvalovací procedury.

Buď jak buď, na Ukrajině již před lety doutnala a nyní se naplno rozhořela občanská válka. Podle Clausewitze je to nejhorší typ války, protože neexistuje zřetelná hranice mezi bojujícími tábory, lidé, i sousedé a známí, jsou zatahováni do války, i když s ní nesouhlasí, frontová linie je neviditelná a pohyblivá. Není divu, že se přitom často bez skrupulí překračují dovolená pravidla boje.

O tom, jak nelítostně občanská válka ničí přátelské vztahy mezi lidmi, sousedy, přáteli a známými, jak je staví proti sobě, jsem se leccos dozvěděl, když jsem sledoval válku při rozpadu Jugoslávie. Ne náhodou i v této válce rozhodující roli hrálo NATO. V té době jsem pracoval ve slavistickém oddělení Amsterodamské univerzity, které udržovalo těsné pracovní kontakty s chorvatskými, srbskými a bosenskými kolegy. Tehdy jsem se v Zagrebu seznámil se dvěma úspěšnými kolegyněmi – s Ugrešičovou a Olaičovou, které tvořily skvělou přátelskou dvojici spojenou i stejným křestním jménem Dubravka. Válka je nelítostně postavila proti sobě – zatímco Olaičová se projevila jako chorvatská nacionalistka, Ugrešičová jako Srbka byla nucena opustit univerzitu a nakonec emigrovala. V té době jsme přijali v Amsterodamu skupinu jugoslávských studentů, kteří odmítali vzdát se jugoslávského občanství a octli se ve vzduchoprázdnu. Dodnes se nemohu zbavit pocitu hluboké lítosti, která mě zachvátila, když jsem si uvědomil jejich bezvýchodnou situaci a zhoubné působení nacionalistických pudů, které s vlastenectvím nemají nic společného. Dodnes mě tato vzpomínka pronásleduje a nabývá naléhavosti tváří v tváří tomu, co se děje na Ukrajině. Představuji si, jaké nenapravitelné tragédie občanská válka na Ukrajině dnes a denně milionům lidí připravuje. O mrtvých na frontě se píše, ač přesná čísla neznáme (ve své nedávné stati jsem uvedl čísla, převzatá z britského tisku týkající se obětí odhadovaného průběhu války), nikdo však neuvádí počty lidí sprovozených ze světa zákeřnými teroristickými akcemi, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Zelenskyj do omrzením opakuje, že Rusko je teroristická země, Putina přirovnává k Hitlerovi a jeho vojáky k rabiátům a zločincům, kteří si záměrně vylévají zlost na nevinných lidech. Každou válku můžeme nazvat masovou legalizací vraždění, nařízeným prováděním zločinů, které hranici mezi dovoleným a nedovoleným činí nejistou, křehkou, neviditelnou. Uvedu jeden případ z první světové války. Když se francouzský voják octl v kráteru na frontě tváří v tvář německému důstojníkovi, uvědomil si, že nemá nejmenší přání ho zabít, ale, zaváhá–li, sám přijde o život, přitom i jeho protivník může být ve stejné situaci. Když Němce zabil, zjistil si jeho totožnost podle dokumentů v náprsní tašce a po válce v dopise rodině popsal, co se stalo. Byla tato prostá zpráva omluvou nebo poklusem zbavil se můry, která ho stále pronásledovala?

V občanské válce jsou takové případy nemyslitelné, v ní se společenské i osobní vášně projevují naplno. Když se mi dostanou do ruky některé výzvy a reakce z ukrajinských médií, propadám hluboké skepsi. Vybavuje se mi křik jednoho zpravodaje ukrajinského pořadu Telegram dne 7.března 2022 Fachrudina Šarachmaje – podle jména krymského Tatara (snad muslima) – , který, rozlítostněn smrtí svého přítele, dovolával se příkladu Adolfa Eichmanna, přesvědčeného, že konečné řešení přináší vybíjení dětí zhoubného plemene. Redaktor pak přísahal, že bude zabíjet Rusy bez výběru a milosti a neušetří ani děti. Rozhlasová stanice se od toho prohlášení distancovala, ale redaktorův hysterický výbuch prozradil to, co fanatičtí ukrajinští nacionalisté za druhé světové války i po ní vůbec neskrývali. Byla to dlouholetá tradice členů Ukrajinské osvobozenecké armády, kteří po vzoru Bandery a Šucheviče považovali teror za dovolený způsob boje proti nenáviděným polským a ruským utlačovatelům. Nemusím snad ani připomenout výrok Tymošenkové, idolu oranžové revoluce, která po Majdanském puči vyslovila přání, aby Rusko lehlo atomovým požárem. S tím přáním vůbec nebyla sama, ale západní komentátoři to přešli bez povšimnutí. Takt některých liberálů je opravdu bez limitu.

Poslední číslo britského časopisu The Economist mě překvapilo tím, že zaryté mlčení o ukrajinském terorismu odvážně prolomilo. V článku nazvaném Zločin a trest redakce poprvé přinesla zprávu o široce rozvinutých a bohatě placených teroristických akcí krytých státem. Čteme, že tyto zakázané formy boje sice situaci na frontě neovlivní, ale mají důležitý psychologický efekt. Dovídáme, že existuje několik výzvědných center. Někteří speciálně cvičení záškodníci jsou vysíláni i na území obsazená ruskou armádou s cílem zlikvidovat významné osoby obviněné z kolaborace. Andryj Černiak, důstojník Ukrajinské vojenské výzvědné služby (HUR) prohlásil, že každý, kdo „zradí Ukrajinu“ si musí být vědom, že „je pečlivě sledován a neujde odplaty“. V občanské válce neexistuje území nikoho a Rus se nemůže dovolat svých národnostních práv, protože jich byl v roce 2014 zbaven.

V článku je přímo uvedeno několik jmen popravených velitelů Donbaského regionu: Alexander Zacharčenko (zabit bombou v restauraci), Michail Tolstych (oběť raketového útoku), Arsen Pavlov (zlikvidován ve výtahu), Jevhen Junakov, major z Velkého Burljuku zneškodněn nastraženou minou. Ve zprávě jsou uvedena jména dalších tajných agentur. Je to především Místní bezpečnostní služba (SBU) založená v roce 2014, která má pětkrát vyšší rozpočet než HUR a podniká složitější záškodnické operace, jako byl útok proti Kerčskému mostu. Příslušníci této služby o sobě prohlašují, že jsou specialisty v bílých límečcích. Nedávno byla založena nová organizace pověřená teroristickými akcemi na území Ruské federace. Ostatní centrály její činnost posuzují dost kriticky, vyčítají jí například nezdařený atentát na Alexandra Dugina, ideologa nového ruského nacionalismu. Obětí útoku, jak známo, se nedopatřením stala jeho dcera Darja. V té době přinesly noviny New York Times zprávu o tom, že americká vláda tento teroristický čin odsoudila. Nezdá se však, že by proto ukrajinští mstitelé své záměry a činy jakkoli krotili. My se zato můžeme stydět, že se z Prahy ozval hlas naší Valkýry–Černochové, která se postavila za ukrajinské atentátníky a Darje její smrt vysloveně přála. S tak cynickým souhlasem s teroristickou vraždou se jen tak často nesetkáte. Za normálních okolností by se politik za takový výrok musel zpovídat před etickou komisí parlamentu, pokud by ovšem nějaká existovala. Nad ideologickým fanatismem je totiž ještě vyšší instance, ale o té v našich vládních kruzích nikdo nic neví a zřejmě je to ani nezajímá. Má vůbec Černochová odbornou a morální kvalitu řídit ministerstvo, kde se rozhoduje o válce a způsobech boje? Přečetla si Ženevské dohody o přípustném vedení válek? Zná definici terorismu?

Na adresu americké vlády je nutno říct, že její centrály se zásadně teroristické likvidace vytipovaných osob nezříkají. Namátkou se mi vybavuje událost z dob, kdy se Američané s plnou vervou pustili do řešení afghánské otázky. Zaznamenal jsem tehdy zprávu o tom, jak americké výzvědné služby provedly atentát na umírněného afghánského imáma, který byl nakloněn sociálním reformám, které prosazovali odpůrci tehdejšího režimu. Prezident Carter, ovlivněný poradcem Brzezinským, potřeboval podporu radikálního islámu a působení jeho odpůrců chtěl za každou cenu zabránit. Když Američané napadli Irák, bojové jednotky dostali 32 karet s fotografiemi velitelů irácké armády, kteří měli být přednostně zneškodněni. Naproti tomu je ještě v živé paměti atentát íránského generála Sulejmáního provedený v roce 2022. Specialisté CIA počkali, až bude velitel šíitských milicí při své návštěvě v Iráku bez ochrany a snadno jej, spolu s desítkou dalších osob, pomocí útočných dronů zabili. Tehdy na tento mezinárodní teroristický akt kriticky reagoval Karel Schwarzenberg, který jinak nemá důvody stranit islámským fanatikům, ví však, že všechno má své meze.

Bohužel to nejsou jediné důkazy velkého pokrytectví, jež se dnes na Ukrajině tak manifestačně projevuje. Autoři britského článku se naštěstí nesnaží zakrýt skutečnost, že činnost všech organizací tajného vedení války podléhá přímé pravomoci prezidenta Zelenského. On je plně odpověden za to, že jeho armáda cíleně používá teroristické metody boje. Je to do té míry v rozporu s jeho stálým obviňováním Rusů z terorismu a z celé řady dalších barbarských metod, že nad tím zůstává rozum stát. Kolikrát jen jsme slyšeli jeho tlampačové voláním do všech světových stran, že Ruská federace se ocitá na lavici hanby a musí být vyřazena ze slušné společnosti. Co na to říct? Jen připomenout přísloví o zloději, který volá – chyťte zloděje.

Poslechněme si však, co říkají důstojníci ukrajinských zpravodajských služeb. Jeden z SSO poněkud skepticky říká: „Klauni, prostitutky a hráči se kupí kolem ruské vlády, zabij toho nebo onoho a jiný přijde na jeho místo.“ (Představte si, jak by vyváděl západní tisk, kdyby se někdo z ruských zpravodajů pokusil podobným způsobem charakterizovat Zelenského vládu.)

Druhý zpravodaj připouští, že „ukrajinská vražedná kampaň je hnána spíš okamžitým popudem než logikou“ a třetí radí, aby „specialisté nedělali všechno, co by mohli“. Korunu těmto radám nasadil Andrij Jusov, mluvčí speciálních služeb, který trvá na tom, aby se Ukrajina vyvarovala toho, co nazval „slepým terorem“. Potíž je však v tom, že ničím nelimitovaný teror byl již u vzniku novodobého nacionalistického hnutí založeného Banderou – on to byl, kdo právě tento způsob boje považoval za nutný a legitimní. Pokud je Bandera na Ukrajině uctíván jako hrdina národa, jeho ctitelé nemají důvody, aby se zřekli jednoho z jeho nejdůležitějších odkazů.